Vydali jsme se na dalekou cestu. Do země rovných dnů a nocí. Do krajiny z jedné strany omývané Tichým oceánem pod svrchovaností vysokých vulkánů a Andského pohoří středozemě a roztékající se do velkolepé Amazonské nížiny na straně druhé. Amazonie. To je před očima rostoucí zeleň. Pulzující pletence přírodních vztahů. Hojnost překypující životem a smrtí. Bohatství v tom pravém slova smyslu. Bytost s aurou divoké původnosti. Překvapivá síla, jež táhne svět člověka zpět na zem. Strávili jsem noc u Šuárského indiánského kmene Wisui v džungli, v divočině, v tropickém ráji. Učili nás o dračí krvi, o „Pachamama“, o její schopnosti živit, zabíjet i léčit.

Do džungle jsme si každý nesl kopu představ a často i strachů. Jedovatá fauna, neprostupná flóra. Vedro, dusno, vlhko a pot. Neprůhledné řeky plné kajmanů, armády komárů. Bahnité stezky, pijavice a hadi. Indiáni. Kmen Šuárů, lovci lebek. Tsantsa. Probdělá noc.

Realita byla, jako vždy, zcela jiná. Od prvního setkání s indiány jsme cítili, že je všechno v pořádku a že jsme v dobrých rukách. Cestička byla prošlapaná, mačeta ostrá, řeka průzračná, bahno minimální. Ze zvířat měli jsme štěstí “jen” na lenochoda a jednu krásnou tarantuli. Komáři byli aktivní pouze zřídka a vedro se dalo zkrotit v křišťálové řece tekoucí hned za naší chýší. O kajmanech ani zmínka. Jedli jsme jen to, co nám Indiáni nasbírali nebo ulovili a pokaždé to bylo výborné. Spali jsme v moskytiérách, spánkem spravedlivých.

Druhý den jsme se vydali za dračí krví. Uprostřed divoké džungle jsme užasle hleděli na 40metrové stromy s borkou podobnou platanu. Rychle rostoucí Croton urucurana neboli Sangre de drago. Míza těchto stromů, tedy dračí krev, je jedním z hlavních místních léčivých prostředků. Natočili jsme zde dokument a zjistili mnoho nových poznatků o této životadárné tekutině od těch nejzasvěcenějších.

Například, že dračí stromy rostou obrovskou rychlostí. Za šest let dorostou do velikosti statného dubu a pomalu začnou svou cestu končit. Stromy se dožívají v průměru osmi až deseti let. V tuto chvíli přichází indiáni a strom pokácí, aby si usnadnili práci a získali mízy co nejvíce. Mladé stromy nechávají v klidu dorůst do terminálního stádia. Mají veliký přehled o každé důležité rostlině ve svém teritoriu.

Indiáni používají dračí krev na spoustu různých zdravotních problémů. Zajímavá byla jejich vnější aplikace. Nakapali ji a zabalili do listu, který pak nahřáli nad ohněm. Teprve potom teplou mízu rozmasírovali na požadovaném místě. Rozmasírováním do kůže vznikne z červené tekutiny až bílá emulze — to je prý ideální forma pro maximální účinek.

Šuárové byli srdeční a velkorysí hostitelé. Přesto, že civilizace zasahuje už i do jejich životů a pomalu se plíží hlouběji do Amazonie, tak jejich vztah k přírodě je stále čistý a upřímný. Za zmínku určitě stojí jejich noční lov ryb. Při večerní hygieně na břehu řeky jsme si všimli zvláštních bludiček v proudu vody. K našemu překvapení se jednalo o mladé indiány, vybavené potápěčskými brýlemi, vodotěsnou svítilnou a jehlicí. V chladné vodě pro nás skoro celou noc lovili malé sumečky, tak aby nás ráno patřičně pohostili vydatnou snídaní. Vývar z této ryby budu mít ještě dlouho uložený hluboko v chuťové paměti.

Národ Šuárů pro našince nejvíce přiblížili cestovatelé Zikmund s Hanzelkou. Indiánský národ, který byl znám především pro své krvavé rituální praktiky. Jejich muži na krku nosívali kořist nepřítele, takzvanou Tsantsu, zmenšeninu sokovy hlavy.

My jsme se dostali do kmene Wisui. K indiánům, kteří se stále snaží žít původním stylem života. 42 rodin zde vlastní 5000 hektarů panenské džungle. Muži se vydávají na lov  mravenců, mravenečníků, jelenců, ryb a dalších zvířat. Ženy sbírají a pěstují maniok, ovoce, brambory, byliny a cukrovou třtinu. Stále mají svého šamana. Džungle je živí i léčí. Civilizace je už stihla naučit  obchodovat, hospodařit a toužit. I díky tomu je nám známá Dračí krev neboli Sangre de drago.

Každý si z džungle odvážíme kupu prožitků a snad i nových poznání. Strávit dva dny ve společnosti nenasycené egem a výkonem, v přítomnosti lidí, kteří se stále usmívají a umí jen tak obyčejně být, to jsou duševní lázně. Okolní nedotčená příroda, tak jiná pro oko Evropana a v něčem přesto tak podobná hlubinám Slavkovského hvozdu, sytila lidskou podstatu velkorysými doušky. Ten neutuchající tlak původnosti na celou naši bytost byl více než zřejmý. Nerad bych mluvil za všechny zúčastněné, ale rád bych věřil, že tato zkušenost přinesla každému z nás více než jen hlubší povědomí o dračí krvi.

Přátelům z indiánského kmene Wisui děkujeme  za vše, bylo nám ctí.